***

Vytáhnu a otočím klíčem ve dveřích v Gosposké, kde už
předtím o zeď opřu kolo a vejdu, sundám klíček,
abych se podíval, jestli nepřišla pošta, a ve schránce plné obálek
zazáří Tvoje srdce, zaslechnu ještě zvonění telefonu,.
ale poslané stejně není k zveřejnění a něco se musí
odnést na poštu, něco se musí nechat v knihovně,
v poledne už budu v galerii, kde zavoní »káva bez«
a v ní zrnko cukru pro hořké dny, které uhánějí pryč
pečlivě oholené, učesané, ženoucí se za poctami, jistě,
postrkování nebude brát konce, ani v práci, ani v politice.
šlehnu ukazováčkem, možná ještě chytnu Podlogara se stravenkami
na oběd, jo, dneska si vezmu jenom poloviční porci,
vždyť už nasytili všechna srdce, která září ve schránkách,
na chodnících a zastrčená do spár mezi žulovými kostkami,
a ačkoliv jsem nenašel klíč ke Tvým prsům (a tam
ztracené srdce), stejně bych zkusil něco
bláznivého: ulovit okamžik v davu, zachytit
dívčí pohled, šťávu ženy nebo si hodit korunou,
což bude stačit do zítřka, až zase otočím
zámkem a možná najdu tajnou rovnici
naší nezadržitelné přitažlivosti, a nějaké nové srdce se
stane cílem rychlosti současného světa – tady,
uprostřed zdánlivého blahobytu šťastných, kteří pečetí
své někdejší, och, dřívejší a minulé bitvy,
je váš tep jako sotva znatelné objetí, jež slibuje,
že se ani na druhé straně dveří nerozdělí.

Promítači

pro M.K.

Hele, dneska tě nubudu umět zachránit, jako si mě ty
zachránil filmem. Bílá je velikost tvého
plátna a hlubina iluze, ačkoliv bylo
skutečnější, kdybys to promyslel z pohledu

projekce, kde je všechno hmotné. A když
se z tebe stane led, kdo tě rozmrazí? A když
jsi popel, kdo tě rozpráší po zemi?
detail rozpadu zachytí jenom kamera

a pořád jsme příliš ubozí, abychom záznam povýšili
na prostor lásky! Ty obrazy jsme stvořili,
abychom se mohli smát vlastní tragédii. A naše
tragédie je stále tam a ty jsi ukazatel

a hybatel našeho úpadku. Zpuchřelé tělo
okřídleného mravence! Na stéblech trávy něžná
rosa. Ó velké plány, plátna precizní
iluze zhasnou světla proto, abys mě zachránil.

Velkému tichu

1.
Tiché srázy, bouřka do údolí burácí,
stinné ulice a v bubíncích
ozvěna hudby, která rozbíjí
blažené ticho a zažírá se do ženy,

muže, aby ji poslouchali a v náručí
sevřeli, tam, kam teplý vzduch
přináší změnu, do mrazivých krajů,
jež jsou v myšlenkách, když se milují, dokud

se horko nevytratí a utiší
se hluk v ulicích, chaos velkoobchodů,
které nezamění a samoty utěší,
tak jako hudba v necvičených uších

nepřehluší rachot dopravních
zácp, vytí sirén nebo hbité
polohy pomíjivých těl a stálých
postavení hvězd v jasných nocích.

2.
Rád bych se přiblížil, ale tvoje hudba je
tak vzdálená, že ji ucho nezachytí,
a to, co hrají v rádiu, není vhodné,
špatný výběr pro obyčejný den,

kdy je všechno, co slyším, jiné,
nevysvětlitelné arytmické ticho,
v mých necvičených uších, sluch,
který němě číhá, když automobily zhášejí

motory a monotónní rytmy stroje
z garáže přestanou tlouct a už nejsou milé
ruce na klávesách, na kterých zahraješ co
chceš, nikdy nepoznám melodii,

Ale co má být slyšeno, je slyšeno, a
hraje se, sám bych dřív poslouchal to, co už není,
proto si sundám boty, vstoupím do řeky,
splynu se pomíjivými věcmi.

3.
A někteří říkají, že je ještě jiná, vyšší
hudba, již bychom měli naslouchat, když
chceme slyšet, ale pouze mlčením
je dobré odpovídat hlučnému tichu;

ať jsou tedy tvé ruce čisté a
ženské, mužská obětí, dělníci, nahoře
bezpeční před pády a řidiči
uchráněni neštěstí, ať muzikanti

zaslechnou svoje nástroje v přesném
tónu a stejně učiň s těmi,
kteří jsou na ulici, sluch opři o
zdi a naslouchej bytí ukrytého

středu, ať zazvoní městsky, protože
během svého pádu bychom byli rádi dokonalí,
proto neničte naši výjimečnost,
kterou opěvuji v naslouchající poezii.

Poznání

Vidím co se stalo. Poezie ze mne udělala
strašidlo. Straším ve spánku, straším utišené. Vzbouzím
se uprosřed noci. Protože jsem něžný, protože se spící polekají
přízraku mého druhého já. Jména, která hláskuji

zpaměti. A stále hlasitěji, stále jasněji cítím:
Tohle je můj druhý život, překročil jsem hranici
sama sebe. Stále silněji cítím: Tohle je moje
druhá smrt. Konečky prstů se mě dotýkají, mě hladí

po tváři, svírají mě řasy jazyka, kleště
minulosti, rozžhavené železo kovářů.
A každý hlas mě probudí, každý den projdu
stejnou cestou, kde podkovy jazyka zanechávají stopy.

Poezie ze mne udělala pěšinu. Chodím za sebou
ve spánku, následuji svůj stín. Můj život
se překrývá s životem jiter, na která čekám.
žít básnicky zahrnuje všechny nálady.

Slova jsou trýzeň i dar. Vítězství i porážka.
Jedinečnost i marnost.

Přeložila Kristina Pellarová

Primož Čučnik – básník, překladatel a kritik se narodil roku 1971 v Lublani, studoval filozofii a kulturní sociologii na Univerzitě v Lublani. Je básníkem »metafyzického neklidu«, v roce 1999 mu vyšla sbírka Dvě zimy (Dve zimi, 1999) a získala cenu za nejlepší literární prvotinu. Následovaly sbírky Rytmus v rukou (Ritem v rokah, 2002) a Akordy (Akordi, 2004). Překládá polské básníky a je redaktorem literárního časopisu Literatura.