S neznámým Bosňanem v autobusu z Lublaně do Nové Gorice
Jeho touha skoro pálila
na mém pravém stehně,
které u jeho levého
mlčky nehybně sedělo.
Ještě o tři dny později
mě pálilo,
i když jsem si
už po tři čtvrtě hodině
utrpení přesedla.
A po příjezdu
do Nové Gorice
jsem mu
téměř utekla.

Óóóó, táhlo mě to,
abych to ještě dloooouho,
ještě hodně dloooouho
snášela taky aktivně,
jenž se jak andělský běs
tak ze mě rozpálil, že
překonal všechny rekordy.

Ale protože jsem –
to už je osud
Slovinek nemilý –
příliš jemná, citlivá,
naivně vzrušivá a milá –
PROTO jsem tomu tlouku
paranormálně rozpálenému doběla
nedovolila vejít.

Klidně bychom se spekli na škvarek!

Úpěnlivě doufám,
že mu ještě
té noci dala
nějaká vyhublá
žilnatá
vyrovnaně
chladná ženská
kost a kůže.
A od nevyhnutelné
tajemné
smrti
samovznícením
ho uchránila.

Vždyť by ho bylo setsakramentsky škoda!
Jako málo koho.

Z CESTY DOMŮ
Proč tě ještě potřebuju? Vlastně? Třeba jenom kvůli první pomoci?
Když nám kiksne spotřebič? Ach ne, na podstatné závady nepřijdeš, ověřit,
spravit… V takových případech musím vyhledat druhé, zavolat je na pomoc.
Jsi užitečný na čtení návodů! Podle nich věc naprogramuješ (to nedokážu,
znervózňuje(š) mě), zatímco změna zaběhaných cest tě
předcházením náhodám, které směřují do kosmu, uvádějí do agresivního děsu.

Večer o šestnáctém výročí svatby jsi mi utekl z kina. Dost rozvleklý, ale i tak
lyricky něžný slavný čínský film Cesta domů – o osudové lásce, která
začala pohledy, rozuměla si se smrtí – tě nudil, štval. Marně
jsem doufala, že se sejdeme po filmu nahoře v baru… Doma jsem se
vykoupala, navoněla, udělala si úžasný orgasmus, abych tě snáz
za trest odmítla. Pak jsem usnula. Zdálo se mi, že naše milá kočička mi z
vlhké zasněné mušličky s drápy odskočila doprostředka postele. Krev
ve mně vřela. Přišel jsi mi vynadat, že se obnažuju. Zavolal jsi mi zachránce.
Probudila jsem se strachy, samotou. A ty nikde. Před dětským pokojem
tiše volala dcera o pomoc. Záhy jsem pochopila, že nekřičí ze spaní, ale
na kolotoči ztrácení nevinnosti s klukem. Oblékla jsem se, odkráčela
do černého rána, města. Lokály poblíž byly, kromě jednoho, už zavřené.
Z něj s úsměvem vyšla tvoje bejvalka. No jo, Robert je tady, ještě je vevnitř s
nimi. Vrátila se dovnitř, na recepčním vyškemrala, aby mě bez průkazu vpustil
jen na kratinký rozhovor s mužem, které ho jsem mu ukázala na dvacet metrů od
pípy u parketu. Pustila jsem se do něj. Viděla jsem, že je nalitej a valí pivo
a dvě vysoké slečinky, které k němu chodily na přednášky. Když si všiml mě, dívenky v bundě zabalené do jedné z tří tlustých šál, které mi věnoval, mdle

se mě pro forma zeptal: co chceš? Rozhodně jsem mu to vrátila: Jdeš domů?
Nakonec mě slizce uťal: Ne!… Obrátila jsem se na místě a
s první koňskou injekcí na vzájemnou lhostejnost happy vydala domů to shit dát do básně.

***
Touhou ztrácím rozhodnost. V teplé polévce zmámeně ležím na hladině
a je mi odporně, když tohle napíšu. To želé. Jestli láska kapiláry spájí,
tak já tvrdnu jako kus dřeva. Stoletého, benátského – jsem piloty
roztřepené pod katedrálami nahoře rozšířené myšlenky. Snaživá slepice na
živém vejci. Nerozhodné okolí krutosti. Potrhlost ve mně si

hop sem šup tam povyskočí ven: venku je psí počasí, noc, kterou by bylo
třeba spolu se společností zaspat, tlačit klády snů na kopec
a pouštět je jako lapené ptáčky korytem do dutin. Přežvykovat
neprozkoumanou hmotu nebo psát paměti. Políbit dva nejmilejší
jako boha, poděkovat: ach, Bože! Nebo napsat dopis: fakticky? Už?

Zkažená dívčina
Protože nejsi doma, nebo to nedokážeš,
odvedu svou psovsky oddanou touhu po tobě
na procházku. Ach, chová se jako tříleté dítě.

Nesmyslně vříská a bez úspěchu leze na kluzkou,
ale didaktickou skluzavku. Místo aby se tobě
vyšplhala na ramena, aby si hochy prohlédla!
Ale ptáčka před kočkou zachrání, zažene ho zpět do
nudných zvyklostí, místo aby ho tygřici
chytila na zábavná vyražení… V obchodě vzdychá,
ať koupíme všecko, co sladce voní, roz-
um uspává a jde na tloušťku.

Z vybroušených kulatých rozumů jí, stejně jako
tobě ne, vlasy nevstávají, aby náhle nevyklusala ven z
žaludečních pochodů a podle své přirozenosti
vyhledala božská objetí roztouženého psa,
kterého by osedlala a překvapeně by ji lízal doma
od hlavy po paty.

Vida Mokrin Pauerová (nar. 1961) plní své básně výbušným ženským erotismem, ale také až sarkastickým úšklebkem v pohledu na vztahy muž-žena. Přestože text často nabízí místy až drsný ironický odstup, tento škleb je namířen zpět proti samotnému mluvčímu, a tím se tento odstup scvrkává spíš na štiplavou grimasu.
Vida Mokrin Pauerová vystudovala srovnávací literaturu a literární teorii, nyní už 14 let žije jako spisovatelka na volné noze. Dosud vydala 8 samostatných básnických knih (např. Narcisa ve vodě 1992, Křídla v kleci 1997, zatím poslední sbírka Modřiny vyšla letos v červenci), dvě z nich také pro děti. Věnuje se rovněž literární kritice a působila jako redaktorka časopisu Primorska srečanja. Je rovněž spoluautorkou dvou satirických románů v dopisech.

Aleš Kozár