Brane Mozetič : Banality

***
Pátek je den, kdy pomyslíš na smrt. A proto
musíš ven a máš dost všech bolestí,
utrpení, ten masochismus, neustálé
narážení do zdi. Zkouřený a opilý
jezdíš z klubu do klubu. Ani
nevíš, s kým se líbáš. Obličeje se
rozplývají. Popadne tě, že bys někoho odvezl
domů, ale potom na to zas zapomeneš.
Zastaví tě policajti a řeknou ti, že
jsi opilý a že musíš dál pěšky.
Kámoši tě odtáhnou do další
díry, kde se ještě víc zkouříš a
opiješ. Je tma. Stáhli rolety
a doufáš, že ráno nikdy nepřijde.

***
Nedali mi nic, co by mi pomáhalo
vytrvat. Žádnou víru, abych mohl doufat,
kát se, prosit a být spasen. Žádnou
lásku, abych ji rozhazoval po okolí. Abych
jen stále nenarážel, neškemral o
pozornost, něžnost, o ruku, jež by mě
vášnivě objala. Nedali mi staré
zvyky, obyčeje, všechny dny jsou stejné a
na žádný zvlášť nečekám, netěším
se. Dali mi schopnost prožívat bolest už při zachvění listu
a zároveň ji snášet. Se semknutými rty.
Dali mi odměřenou přesnost, která každou
chvíli udeří, že se zvrátím do propasti.
Dali mi svět, po kterém bloudím,
a který necítím. Vidím jen plno lidí,
kteří podlehli. Oblékli si trička
s nápisem: I´m nobody. Who are you?
Potkáváme se na ulici, v práci, v kině,
v hospodách a tak se bavíme,
ptáme se a odpovídáme. A bolí to.
Ale jinak to neumíme.

**
Nevím, proč jsem si na tebe vzpomněl. Byl jsi první,
koho jsem políbil, ačkoli jsi byl příliš opilý, abys
o tom věděl. Já jsem ale prožíval
nesmírnou bolest a štěstí. Jen co jsem se tě dotkl,
prahl jsem po tvých pohledech a lehce jsem tě hladil
po zádech. Nevím, jestli jsem někdy pomyslel na sex s
tebou. V podstatě jsem si to ani nemohl dost dobře představit.
Začalo to tehdy, když jsi mě chtěl svézt na kole.
Rád bych byl tvoje holka, myslel jsem si, protože jsem si nemohl
pomoct. Ty by ses o mne staral, rozmazloval mě, po večerech
bychom se scházeli o samotě, drželi se za ruce a červenali se.
Tak se to ale všechno otočilo. Podívej, protože jsi neměl rád ty
pocity, jsi teď ztučnělý a znuděný. Jestli si
někdy na mě vzpomeneš, asi se ti udělá špatně. A,
díky, jinak bych teď neseděl v prádelně, nečekal,
až se prádlo vypere, když venku prší, kolem skáčou
Číňané, stroje rachotí, čtu básně Kiliána a
neuvědomuji si, že se léta trhavě otáčejí.
Každou chvíli se pokouším vrátit do našich časů, jako kdyby to bylo
vůbec možné, najdu nějakého teenagera, co by
mě rád vozil na kole. Staral se o mě a držel mne za ruku.

**
Milá Anno, Lublaň je jak zlá noční můra. První, co
tě v tom městě napadne, je, že by sis podřezal
žíly, nebo utáhl smyčku kolem krku, nebo skočil z
mrakodrapu. Musel bys být pořád opilý nebo zkouřený,
abys to vydržel. Přátelé nejsou přátelé, známí
nejsou známí, milenci nejsou milenci, matka není matka,
otec není otec, žena není žena, zem není zem, vše si hoví
v prázdnotě, jež je bez konce, vidiny, duchové,
zrůdy, voda není voda a vzduch není vzduch, oheň není oheň.
Milá Anno, tvé město je konec světa,
bez jakékoli naděje, je přežíváním, je pekelnými
mukami, je svíráním v žaludku, je koncentrací všech
negativních sil, které směřují jen k tomu, že z tebe
udělají blba, postižence. Lublaň, pěkně
znějící had, jež ti něžně obtočí tělo, pomalu,
s pocitem, že ti ubývá vzduchu a nemůžeš se
před ním zachránit, všude jde s tebou, leze za tebou,
tak pestrý, neškodný. Zmiz, ponoř se do
močálu, vrať se zpět do bláta, navždy,
zachraň nás.

**
Noci jsou dlouhé a nepřinášejí spánek. Ležím ve tmě,
naslouchám každému šumu, když se ozvou kroky,
začínám být nervózní, zda je bude doprovázet chřestění zámku.
Potom se temnota uklidní, střídají se vidiny a opět nové
šustění. Tak to jde celou noc, krátké výjevy vášnivých
snů, až cítím svou kůži, své tělo, jež tě čeká.
Když se, uprostřed noci, kroky nezadržitelně přibližují,
srdce zrychleně tluče, klika se pohne. Vidím,
jak se opile potácíš, jako bys nevěděl, kam jsi
přišel. Svlékneš se a ulehneš vedle. Tehdy se nervy
uvolní, hned když ti hlavu položím na
prsa, vše skončí. Ty pak zamumláš: Proč jsi vlastně
ještě vůbec se mnou? Vždyť z toho nic nemáš! Mlčím.
Chceš odpověď a něco opile mumláš. Tisknu se
k tobě a právě teď nemohu usnout. Noc je
dlouhá. Začne cestování. Úplně na kraji jsi ty, ve
spánku mi unikáš, já ale lezu k tobě, za mnou pes,
jenž se tiskne ke mně, takže je polovina postele zcela
prázdná. Tak cestujeme a nikdo ničemu nerozumí.

Brane Mozetič vydal do současnosti deset básnických sbírek (Zaklinjanja (Zaklínání), Mreža (Síť), Obsedenost (Posedlost), Pesmi za umrlimi sanjami (Básně za mrtvými sny), Metulji (Motýli) …, za poslední – Banalije (Banality), obdržel Jenkovou cenu, cenu za básnickou sbírku roku), knihu povídek Pasijon (Pašije), román Angeli (Andělé) – vyšel také v chorvatském překladu) a román z raverské scény Zgubljena zgodba (Ztracený příběh). Uspořádal dvě antologie homoerotické literatury, několik výborů současné slovinské poezie v angličtině, francouzštině a španělštině a přeložil mnoho francouzských autorů (Arthur Rimbaud, Jean Genet, Michel Foucault, Nicole Brossard a současnou francouzskou poezii). Jeho dílo bylo vydáno v časopisech či výborech ve dvaceti zemích. Dlouhá léta byl důležitým aktérem hnutí gayů, nyní je v první řadě redaktorem dvou edičních řad (Aleph a Lambda) a promotor slovinské literatury v cizině (při Centru pro slovenskou literaturu). V poslední době vyšel výbor z jeho poezie ve francouzštině (Obsession, Quebec, Ectris des Forges 2002) a italštině (Parole che bruciano, Faenza, Mobydick 2002), v tisku jsou knihy ve španělštině, angličtině, makedonštině a portugalštině.

Přeložila Hana Chmelíková