absolutně proměnlivé

Chodím hustým srdcem města.
Samé bláznivé molekuly. Žluté, bílé, černé.
A červené. Jako déšť mluví
svou slizkou černou řečí.
Sedí na okraji široké písečné pláže,
usrkávají capuccino a hledí přes moře,
jež se ztrácí v nebi. Rukama sestavují oblaka,
špulí vlhké rty, hladí si prsa.
Je to milostná báseň.
Dotýkám se tvých vlnitých nedočkavostí
a olížu tě do květu.
malé, napsané rukou

Bílé, přece však rozdílné tlapky.
Mezinárodní spiknutí v podobě
rozvleklé, kompaktní sliny.
Lidé, kteří si po obědě neolizují prsty,
jako by toho neměli zapotřebí. Jako by to bylo
vně konvencí. Řekněme jako ruka
v těle. Ano, malá stlačená těla
vydávají stejné množství tepla. A oheň
v nich bývá i větší. Obloha je puklá.
Tváře se nemění
a ruce zůstávají hladké, měkké
a jako hedvábí kloužou po boku.
Déšť je věčný. Rhodos, pravíš.
Vím, přitakávám, po celou dobu mi
hlavou probleskují myšlenky.
Mrtví medvědi, slepé sny,
zajíci na dosah ruky
jako závan studeného větru.
Pomlka ve vzletu.

báseň o jednom večeru

Vše zapomněl. Řeka se rozevírá jako ruka.
Klidná a těžká putuje jako znavené velké zvíře.
Slunce je červená koule na konci nekonečné roviny.
Ruka, jež se rozevírá jako řeka. Klidná a dočista lehká
mi podepírá hlavu. V ní se honí myšlenky.
Jen malou chvíli, potom se nesytí těch
stále stejných zatuchlých prostor a upláchnou
na krátkou procházku. Nikoli však do kostela,
který se jako kohout a bílý naparuje na kopečku.
Ne, ty, které milují život
v celé jeho nezkrotnosti
se vydají mezi javory a smrky,
jimž právě na stehnech prýští
lepivá, vonící míza.

trochu hustější vzduch

samé bílé a černé mramorové desky
pod korunami modřínů. je jich
pro celý zkamenělý les. zhluboka
popotáhnu a oklepu hromádku popela
na hnědou zem. hořký černý čaj u
Švába, na turecký způsob. ospalé ráno,
málem jako po flámu. nejdu
přímo cestou, ale dokola
a ještě trošku. času je dost a zbrojnice
nenávisti jsou plné.
plní se průběžně jako akumulátor.
nový rok, venku však
jako by bylo časné jaro. dnes také
přijímám vrácené dárky, nadávky a
obvinění. zírám do prázdna. jsem úplně zticha,
a pak ještě víc. lásku pocítím jako nervózní
hrozící prst. přízračně krajkové
spodní prádlo, elegantní až tě zamrazí.

nekonečně počátků

někteří vědí, že
žádná odpověď není konečná
a ne docela pravá.
když jsem poznal roj
docela pravých chloupků
rozesetých kolem prsních bradavek,
zdá se mi, že všechno,
úplně všechno, celý ten mnou
vnímaný a určovaný svět,
voněl vanilkou.
možná také jasmínem
a mladou mátou.
v dáli nebe
napínají hory
porostlé bílým, chladným mechem.
na ulicích oblé ženské zadky
napínají průsvitný textil.
zrak chvílemi těká horkem.
před nosem mi vrabec
zobe drobky z ubrusu –
zbytek mojí snídaně.
kolem prochází sytě žluté tričko
s kresbou želvy,
která vlastně byla kotva
a dvě malé, snědé Italky
se chichotají při focení
před výlohou s šálky.

noc v noci

zase trošku více čtu.
nejspíš kvůli podzimu.
tu a tam sedím delší chvíli v temnotě
a naslouchám zvukům,
jež se ukrývají v tichu.
sleduji krajinu,
jež se vymyká všem zákonitostem.
cítím doteky,
které druzí necítí.
je noc a desítky
malých mrtvých sluncí
se pohupují v černé vodě řeky,
která je zdáli hladká
a tajuplná
jako kůže.

Tone Škrjanec se narodil v roce 1953 v Lublani. Ukončil gymnázium a vystudoval sociologii na lublaňské univerzitě. Již řadu let se podílí na chodu Kulturního a uměleckého centra France Prešeren jako programový koordinátor, organizátor pořadů věnovaných poezii a ředitel lublaňského básnického festivalu Trnovski terceti (Tercety z Trnova).
Básník a překladatel. Překladá především současnou americkou literaturu (Paul Bowles, William S. Burroughs, Charles Bukowski, Gary Snyder, Frank O'Hara), ale také z chorvatštiny a srbštiny. Vydal pět básnických sbírek: Blues zamaha (1997, Blues rozmachu), sbírku haiku Sonce na kolenu (1999, Slunce na koleni), Pagode na veter (2001, Větrné pagody), Noži (2002, Nože) a Baker (2004, Měď). Podílel se také na vzniku kompaktního disku Košček hrupa in ščepec soli (Ždibec hluku a špetka soli), který v roce 2003 vydala skupina pěti lublaňských básníků (Čučnik, Podlogar, Vrečar, Mozetič a Škrjanec) ve spolupráci s různými hudebníky.

přeložil Michal Przybylski